Už nikdy muž
Měla jsem za sebou dost dramatický rozchod s Janou a snad dva měsíce nikde nebyla, než jsem si řekla: Život tím přece nekončí, třeba zase najdu spřízněnou duši a s ní po boku to bude znova hezké. A tak jsem seděla u jednoho ze stolů na diskotéce, nahoře na jevišti rachotila rytmická hudba a po parketu se honilo k třiceti párům, semtam třeba i dvě holky, kluků tam nebylo moc a z nich ještě pár už polehávalo na stolech, alkohol se v sále neprodával, ale převážně tam v náladě přišli a věděli, kde se dorazit, přes chodbu byl takový kutloch, kde správce budovy prodával pivo, víno i tvrdší destiláty. Ale proč ne, i já měla dvoudecku červeného, záleží přece na tom, za jakým účelem člověk pije, kluci chlastají pod heslem: Vzhůru do bezvědomí!, a nijak se tím netají.
Seděla jsem tam sama, bránila se smutným vzpomínkám a pozorovala jednu blonďatou holku, které se evidentně nelíbilo, že se ji zrzavý kluk, který s ní tancoval, snaží při každé příležitosti osahávat. Najednou se mu vyškubla a když si ji chtěl znovu přitáhnout, dala mu facku. Držel se za tvář, přes kterou ho praštila, a civěl za ní, jako by nevěřil, že se ... zobrazit celou povídku